Sezónní rituály

Podzimní rovnodennost je okamžik, kdy den a noc dosahují dokonalé rovnováhy. Slunce i tma mají stejnou sílu – a právě v této rovnováze se otevírá brána, kterou naši předkové vnímali jako magický čas přechodu.

Babí léto je zvláštní čas – z polí se ještě line vůně sena, vzduch je měkký a průzračný, a pavučiny se třpytí jako jemná vlákna mezi světy. Je to období, kdy příroda naposledy naplno dýchá teplem a světlem, než se přikryje podzimní dekou mlh a chladna.

Když se projdeme podzimním sadem, mezi červenajícími plody ucítíme starou a mocnou symboliku jablka. Není to jen sladké ovoce k zakousnutí – jablko provází lidstvo od pradávna jako znak života, lásky i tajemství.

Léto se chýlí ke konci a s ním přichází i zvláštní čas – dny, kdy slunce už nezáří tak vysoko, večery se prodlužují a v krajině začíná být cítit první dotek podzimu.

Podzimní sklizeň byla od nepaměti chvílí radosti i úlevy. Pole vydalo, co mělo, a hospodář mohl s klidnějším srdcem hledět vstříc zimě. Ale zdaleka nešlo jen o zrno v sýpce – poslední snop obilí měl v našich krajích zvláštní a posvátný význam.

Naši předkové si dobře uvědomovali, že světlo a teplo slunce ovlivňuje nejen přírodu, ale i člověka. Babí léto bylo pro ně obdobím, kdy se snažili nasytit tělo i duši posledními paprsky, než přijde dlouhá zima.

Babí léto bylo od nepaměti vnímáno jako hranice mezi teplým létem a příchodem chladnějšího podzimu. Čas sklizně, děkování přírodě a také očisty – aby člověk vstoupil do nové sezóny odlehčený a připravený.